Původně byly v plánu Eisenerské alpy, ale měnící se počasí nás donutilo
změnit plány a jet tam, kde už to známe. Těsně po vánocích nebylo na webkamerách v Eisenerz vidět
moc sněhu, ale 28. prosince měl padat a dost. Zřejmě jsme zvolili dobře.
Příjezd do vesničky Prein v Raxech 29.12. ráno v 9h se zadařil
a avízovaný příděl sněhu cca. 10 cm taky odpovídal, jak jsme potom zjistili, tak jen dole.
Parkoviště z kterého se normálně vychází bylo pod sněhem, tak jsme zaparkovali o pár metrů níž. Pak
následovalo přeparkování o pár metrů a pak zase. Místní horal chtěl traktorem odklízet sníh a my mu
pořád zavazeli. Nakonec po zaparkování Mišákové oktávky mezi dvěma stodolama byl spokojený a my
mohli vyrazit. Před náma byla trochu prošlapaná stopa a doufali jsme, že bude co nejdál, protože s
přibývající výškou přibývalo i sněhu. I tak to byl do kopce docela záhul. Mezi stromy jsme si
nepřipadali moc schovaní před větrem, který na nás navíc shazoval sníh. Po zhruba dvou třetinách
nástupu pod feratu se zabočuje doleva a tam už to bylo schovaný před větrem, tak bylo na sluníčku
příjemně. Pár set metrů před nástupem jsme dohonili dvojici před náma, dva rakušáky, kterým vůbec
nevadilo nám prošlapávání přenechat. Začaly být návěje po pás, tak poslední úsek nástupu se protáhl.
Původní plán to případně otočit pod nástupem zpátky padl. Na slunci bylo krásně, foukat přestalo, ve
stěně nebylo moc sněhu a taky se přece před nima neshodíme.
Po jídle
trvalo asi 15 minut se prohrabat k prvnímu žebříku navátým sněhem po prsa. Žebřík lehce klouzal, tak
jsme museli dávat pozor,ale skála byla suchá a mokrých fleků málo, tak jsme nechali mačky v batohu.
S přibývající výškou začalo přibývat namrzlých fleků, ale pořád to bylo lezitelný i bez maček.
Nejproblematičtější byly ty nejlehčí místa, na kterých se udržel sníh a pár polic ve stěně. V
prošlapávání jsem se střídal s Milanem a u Madony ve dvou třetinách cesty jsme byli docela rychle.
Po menším jídle jsme vyrazili na poslední část feraty dlouhým kuloárem bez lana. Ten nám dal zabrat.
Sněhu po k...t, někde i víc. V jednom místě jsem zapadl až po ramena. S pomocí cepínu jsem
se vysoukal na šutr,ale byla to 10 minutová makačka, ten čerstvý sníh bral hodně sil. Rakušáci
pod náma nabrali asi 1/2 hodiny ztrátu a otáčeli dolů. Nevím jestli toho měli dost, nebo viděli moje
zápolení. Poslední část byla odfoukaná, až na dvě místa, kde mizelo i lano pod sněhem. Naštěstí
nebylo nebezpečí pádu, tak i lezecké lano zůstalo v batohu. Po výlezu ze stěny jsme přišli o
závětří, tak jsme se domluvili na odstrojení se ze sedáků na Seehutte asi 15 minut níž. Sestup k
chatě byl vyfoukaný, tak jsme si mysleli, že to dolů půjde bez problémů.
Padla kosa na kámen. K sestupu jsme zvolili delší a pozvolnější cestu směr
Waxriegelhauss, která obchází velký kotel, místo krátké a mnohem prudší cesty podél stěny. Bohužel
na naší sestupové cestě bylo to, čemu jsme se chtěli vyhnout, místy závěje po pás a většinou sněhu
nad kolena. To se nám to táhlo. Než jsme se dostali na hranici lesa byla tma. Protože byl sníh
čerstvý, tak ještě nebyly nikde ani stopy, ty byly až mnohem níž. Nahoře byla cesta vidět dobře jako
čistý sníh mezi vrškem kosodřeviny, ale v lese při světle čelovky jsme sice viděli značku na stromě,
ale kterým směrem od ní jsme odhadovali. Kdybych tam už několikrát nebyl, tak jsme bloudili mnohem
víc. Ještě že jsme nejeli do Eisenerz, tam by jsme nenašli ani nástup. A aby toho nebylo málo, tak
Mišáka ještě na začátku sestupu chytla křeč do nohy. Pajdal, ale šlapal statečně, no párkrát teda
lehl. To ale i my, když jsem zapadl, tak jsem se někdy musel jenom vykutálet. Díky za goráč, jinak
bych byl durch. Před Waxriegelhaussem už byly stopy od skialpů, tak se šlo líp. Ale stejně jsme
únavou padali na hubu. Jak rádi jsme viděli auto.
Následovaly
povinné telefonáty dom, protože už o nás měli strach. Původně jsme měli v plánu návrat dřív a odjezd
na Weichtalhauss se ubytovat. Po večeři a pár pivečkách se šlo spát. Teda jenom Mišák. Já z Milanem
jsme si ještě užívali pivo v plechu pěkně v posteli. Na druhý den byla v ještě plánu kratší ferátka
a pak odjezd domů. Ferátku jsme při představě vyhrabávat se zase ze závějí prašanu, který nedává při
snaze se o něco opřít minimální šanci a nezbývá než se z toho vyplazit, vynechali. Svedli jsme to na
Mišákovu nohu. Cestou zpátky měli Milan s Mišákem řeči o tom, jako že už je povánoční výstup na
Preinerwand tradice a budeme jezdit každý rok. Doufám, že bude víc výstupů jako prosinec 2015.
Ale to se už asi nestane.
